Jiří Geissler – kandidát č. 13 na kandidátce Společně pro Dobřichovice

Vážení čtenáři,

Na tomto místě vám postupně představujeme naše kandidáty do zastupitelstva města Dobřichovice. Od pondělí 9. května se můžete pravidelně seznamovat s jejich názory na život v obci. Dozvíte se, co by si přáli zlepšit, co jim v Dobřichovicích chybí, čeho by se rádi zbavili. Jednotlivá vyjádření Proč kandiduji, vznikala zcela individuálně, bez jakýchkoliv osnov a šablon. Podařilo se tím udržet různorodost pohledů na věc i osobitá vyjádření. Společné všem zůstaly pozitivní přístup, optimismus a radost z možnosti nabídnout své schopnosti ve prospěch místa, kterému říkáme doma.

Proč kandiduji v komunálních volbách?

Moje děti by na to odpověděly jednoznačně: „Protože táta musí být všude, kde se něco šustne!“ A měly by pravdu, i přítelkyně Jana by to potvrdila. Ta na rozdíl od dětí, které již vyletěly z rodného hnízda, mě na pouti světem stále doprovází. A tak se mnou o sobotách míchá vajíčka, pomáhá s organizací setkání korvet, peče při divadelních slavnostech kuřecí křidélka pro Marka Ebena a byla i nedaleko, když jsme se pustili do fantazírování o očkovacím centru. Jediné, co trvale a kategoricky odmítá je podpora mé kandidatury na prezidenta republiky. Škoda.

Teď zcela vážně. V Dobřichovicích bydlím s maličkou přestávkou od svého narození a za těch zhruba 50 let, co vnímám svět, jsem měl možnost cítit, vidět a zažít tolik, že by to vydalo na několik knih. V době předrevoluční od ministrování o nedělních mších v dobřichovickém kostele, přes pionýrské tábory a předsedování místním svazákům, přes účast na výborových schůzích tehdy ještě socialistického sokola po projevy revolty s řízením třeba tenisového oddílu a pozdější založení našeho „vlastního“ oddílu badmintonu. Od spoluzaložení dobřichovického časopisu Kukátko po jedno z jeho čísel vytištěného s prázdnou stránkou s nápisem ZAKÁZÁNO PUBLIKOVAT. Pak jsem oslavil dvacáté šesté narozeniny a dva měsíce nato přišla sametová revoluce a následující vývoj poskytl všem úplně jiné podmínky.

Již během roku 1990 jsem jako pravověrný „estébákobijec“ vstoupil na šest let do služeb státu a měl možnost se setkat a poznat s mnoha zajímavými lidmi. Třeba jsem ty roky musel spolupracovat s některými kolegy, reprezentujícími složku Stb a musel se prokousat až ke zjištění, že mnozí z nich jsou ve svém oboru skuteční specialisté a machři. Ale taky jsem přišel na to, že sešněrovaná organizace státního aparátu není pro mě. Přešel jsem tedy do privátní sféry a pochopil, že ani v korporátní organizaci není pro agilního a svobodomyslně uvažujícího člověka místo a začal se živit sám. Se všemi výhodami i riziky, se vší odpovědností za sebe sama i své nejbližší okolí. A na této pozici jsem setrval doposud. Mám spoustu velmi dobrých kamarádů a přátel, spousta lidí mě uznává a respektuje. Ale jsou i tací, co mě nemohou ani cítit. I tací, co nevynechají jedinou příležitost, aby mě nějak pošpinili, nebo pomluvili a kteří by nijak nelitovali, kdybych se někam vytratil.

Kdysi mě to mrzelo, jeden čas opravdu hodně. Ale léta přibývají a zkušenosti se hromadí a vidím mnoho mě podobných, kteří jsou na tom podobně nebo úplně stejně. Ukazuje se, že každý, kdo chce něco udělat, či dokázat, prosadit, musí o tu svou věc, či pravdu stále bojovat, vysvětlovat, komunikovat. Ale že je i mnoho situací, kdy se naopak už ani diskutovat ani vysvětlovat prostě nedá a je třeba vzít odpovědnost na sebe a konat. Navenek sebejistý, uvnitř nezřídka s malou dušičkou, jak to všechno dopadne.

Nedávno jsem na fb něco popisoval či komentoval a přiletěla na to reakce o tom, jak se nám v Dobřichovicích daří budovat tu občanskou společnost. Mě to hodnocení drží doposud. Byť to mnohým zní frázovitě, nebo jako klišé, nemohu si nevzpomenout na našeho pana prezidenta Havla, který o té občanské společnosti tak často hovoříval. A aniž bychom si to uvědomili, nebo to činili na nějakou zakázku, my si ji tu asi opravdu budujeme. Ne pro pana prezidenta Havla, či pro jeho odkaz, ale sami pro sebe. Protože si dokážeme poradit se všemi nástrahami života mimo hlavní stádo, protože přemýšlíme, bavíme se mezi sebou, diskutujeme, organizujeme, hrajeme si a protože žijeme mezi lidmi, kteří jsou ve všech těch věcech oslovitelní. Kteří, i když sami si třeba netroufají postavit se do čela, dokáží námahu druhých ocenit, podpořit, přijít dělat publikum. Lidé, bez kterých by spousta námahy byla vynaložena zbytečně.

Proč tohle všechno píšu? Abych se pokusil vysvětlit, že mým největším cílem není stát se v Dobřichovicích zastupitelem. Není přece nezbytně nutné, aby pár jedinců dělalo všechno. Jsem přesvědčený, že je mi daleko lépe v té stávající pozici. Rád vzpomínám na Živé obrazy z roku 89, které se nám opravdu povedly a daly tu vzniknout v našem podloubí památníku 17. listopadu. Že jsem se s radostí staral o pokladnu místních ochotníků. Že mě strašně baví stát po boku Jardy Čermáka a starat se o sokolovnu a sokol jako takový, že mě baví chodit na tenis a kromě plácání do balonku mám rád i tu starost o areál. Že mě nesmírně bavilo spolu s ostatními vydupat ze země jedno z nejhezčích očkovacích center v republice, kde se podařilo aplikovat na 62 tisíc vakcín a že část peněz centrem vydělaných můžeme použít na dobročinnost při pomoci ukrajinským uprchlíkům. Že mě asi nebude příliš bavit, až budu těm uprchlíkům muset začít vysvětlovat, že jsme jim v jejich tíživé situaci velmi rádi pomohli a pomáháme, ale že jsme přeci jenom o kousek dál než oni a že není možné, aby jim tu pečení holubi lítali do pusy donekonečna, že zkrátka nemohou dostávat výplatu načerno a k tomu brát dávky a že když už tu jsou, je třeba respektovat naše pravidla a náš řád.

A taky tím chci dát najevo, že umím počítat a volební matematika je jasná. O posty 15 zastupitelů se musí ucházet ideálně 15 kandidátů, pak je to nasazení nejefektivnější. A protože mezi námi je řada těch co jsou zastupiteli dlouho a dělají to dobře, o čemž svědčí mnohé, tak je rád nechám obhájit své pozice a pokusím se pomoci jako jeden ze zadních, nosičů vody, chcete-li. To mi dává smysl. A věřím, že i každému, kdo mé řádky dočetl až sem.